Pro mě je to velká myšlenka, možná ta největší, o které jsme se v pondělí v reflexi s Karolinou bavili. A zároveň je to myšlenka s tolika úskalími, návyky a bloky jako žádná jiná. Co mám na mysli? Mám na mysli fakt, na kterém se všichni shodneme, myslím, a který stál také u vzniku naší školy. A sice, že děti jsou nastavené se učit, že zájem je jim vlastní, že disponují svým vnitřním učitelem, který je vede cestou učení.
Vzletná slova - já ale myslím obvykle o úroveň přízemněji. Vždycky hledám, co dělat, nebo i co nedělat. A tady mě zaujala věta nebo myšlenka, která mohla znít (Jak zněla doopravdy to nevím. Jednak si to nepamatuji a za druhé to bylo anglicky:): "My dospělí stále přitahujeme pozornost dětí k sobě a pak nezbývá místo na jejich vnitřního učitele." Mám tím na mysli různé kruhy a setkání, kde dětem sděluji, co chci, aby všichni věděli, ale řada z nich to stejně neví, protože mě neposlouchají. Proč taky, když je to nezajímá? Mám tím na mysli všechnu frontální výuku, kde jim říkám, co mají vědět, ačkoliv jim to třeba nedává smysl a nebo mi možná nevěří. Obojím je ale učím také závislosti. Závislosti na mně, na dospělém, na kterého pak čekají, aby jim řekl, co mají dělat, místo aby se do smysluplné práce pustili sami od sebe pod vedením svého vnitřního učitele.
Ano, ono to taky potřebuje svoje podmínky. Tam, kde se bojím, co mi kdo vyvede, má můj vnitřní učitel strach, schovává se. Tam, kde je hluk, tam svého vnitřního učitele slyším jen ztěžka. Tam, kde nenacházím nic zajímavého, není kam by mě mohl můj vnitřní učitel vést.
A to je to místo, kde se naopak můžu jako dospělý ve třídě realizovat. Mohu pomoci dětem zajistit bezpečí a respekt, klid na práci a podnětné prostředí. Jednoduše bych mohl říct připravené prostředí, jehož jsem já jako průvodce důležitou součástí. Mým hlavním nástroje je přitom pozorování, které mi dává odpovědi na to, co dělat i co nedělat.
Témata připraveného prostředí i pozorování by se dala dál rozvíjet obrovským způsobem, protože sama o sobě jsou to velké věci, ale tím bych taky mohl úplně zabít myšlenku, kterou jsem chtěl sdělit. Ta myšlenka mi vlastně říká jednoduchou věc. Že já se musím ve třídě nejdříve upozadit, aby mohla do popředí vystoupit vlastní inciativa dětí. A to je to, co chci.
BTW: Vidíte v pondělí večer jsem byl téhle myšlenky úplně plný, ale po náročné cestě, celodenním pozorování a ještě náročnějším nákupu jídla (fakt!) jsem už neměl na to cokoliv sepsat. A dneska tady sedím, sice mám nějakou energii, ale jasné kontury jsou pryč, opilost myšlenkou vymizela a jen ztěžka hledám, co jsem to chtěl vlastně říct...
Komentáře
Okomentovat